Historie astrologie
V podstatě je to stejně obšírné téma jako Astrologie sama.
Takže, historii astrologie přizpůsobím obsahu svých stránek, a
jen vás inspiruji k dalšímu zkoumání.
Astrologie je stará jako lidstvo samo. Dávno před vznikem písma
pozorovali lidé cyklické proměny Luny a pohyby
Slunce a
světelných bodů na obloze. V počátcích astrologie byla především
potřeba změřit čas. Zemědělci brzy pochopili význam
rovnodenností a slunovratů. Objevují se prehistorické
observatoře například v Quiberonském zálivu v Bretani, ve
Stonehenge v Jižní Anglii (vznik obou se datuje na přelom 2. a
3. tisíciletí před naším letopočtem) nebo u nás nedávno odkrytá
observatoř v Makotřasech u Prahy, která je ještě asi o půl
tisíciletí starší.
Astrologie se objevovala prakticky ve všech důležitých
kulturách, které kdy na Zemi existovaly. Mám na mysli
civilizace, které byly schopny pozorovat noční oblohu a provádět
ty nejzákladnější astronomické výpočty. A že Egypťané, Řekové,
Římané, Inkové, Babylóňané, Chaldejci, Číňané i středověcí
Evropané výše uvedenými znalostmi disponovali, o tom nemají
současní vědci, archeologové a historici nejmenších pochyb.
Dřívejší civilizace měly oproti nám, přes veškeré další
negativní znaky jednu nespornou výhodu - bližší kontakt s
přírodou a jejími cykly.
Astrologické tradice
V průběhu historie vznikla v různých částech světa několik
různých samostatných astrologických systémů a tradic, z nichž
pouze některé se vyvíjely ze společných základů. Tyto systémy
používají při popisu zkoumaných jevů zpravidla vlastní symboliku
i způsob její interpretace. V rámci těchto systémů vznikly další
astrologické směry, často se lišící jak ve východiscích, tak v
cílech svého zkoumání.
• Babylonská astrologie
• Egyptská astrologie
• Helénská astrologie
• Perská astrologie
• Védská astrologie
• Arabská astrologie
• Čínská astrologie
• Mayská astrologie
• Aztécká astrologie
• Západní astrologie
Historie západní astrologie
Západní astrologie je astrologická tradice rozvíjená od
středověku na území Evropy a později i Spojených států
amerických až do současnosti. Historicky navazuje na klasickou
astrologii helénského období s mnoha arabskými astrologickými
vlivy.
Návrat astrologie do Evropy
Se zánikem Římské říše postupně astrologické znalosti helénského
období z Evropy vymizely a zachovávaly se pouze některé
astrologické prvky pohanských náboženských kultů. Už od raného
středověku musela evropská astrologie řešit spory s oficiální
katolickou církví. Jedním z prvních ostrých kritiků astrologie
byl napravený manichejec a potírač herezí z 5. století Aurelius
Augustinus, později známý jako svatý Augustin, jeden z
církevních otců. Na Starý kontinent se astrologie začala vracet
až prostřednictvím arabské astrologie, zejména působením
arabských univerzit v Araby ovládaném Španělsku na sklonku 1.
tisíciletí po Kr. Využití astrologie v lékařství se studovalo
například na univerzitách v Grenadě a Seville. Arabské nauky se
pak šířily do křesťanské části Evropy prostřednictvím židovské
migrace i překladatelské činnosti některých škol na území
Francie.
Středověká astrologie
První astrologické reliéfy s výrazně arabskými vlivy v románské
architektuře jsou známy z 11. století z Itálie. Astrologická
symbolika ze Schodiště mrtvých v klášteře Sagrada di San Michele
v italském Val di Susa z 11. století je patrně nejstarší
evropskou astrologickou výzdobou vytesanou do kamene. Ve
středověku byla astrologie řazena mezi „7 svobodných umění“, do
kterých se tehdy členila veškerá univerzitní vzdělanost. Tento
systém byl přímo odvozen podle sedmi klasických astrologických
planet. Na univerzitě v Boloni existovala od r. 1125 významná
astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století.
Astrologie se ve středověku studovala i v Padově a Mediolanu,
Praze, Oxfordu i v Krakově. Jisté oficiální církevní satisfakce
se ovšem astrologii dostalo na přelomu 13. a 14. století, kdy
astrologii uznali především dva významní teologové té doby –
Albertus Magnus a Tomáš Akvinský.
Ve 14. století se astrologie dočkala velkého rozmachu a uznání
oficiálních autorit. Velkou roli sehrála například u dvora ve
Francii vzdělaného císaře Svaté říše Římské Karla IV., který
svou imperiální rezidenci budoval v Praze. Císař nejen
zaměstnával významné astrology, ale astrologie měla i velký vliv
na jeho rozhodování. Nový kamenný Karlův most tak byl založen v
přesně astrologicky vypočítaný okamžik, silnou astrologické
prvky lze rozpoznat v umístění a výzdobě Staroměstské mostecké
věže. V tehdejší císařské knihovně se shromažďovaly významné
astrologické spisy (včetně Ptolemaiových „Čtyř knih o
astrologii“, základního astrologického díla historie).
Astrologie se vyučovala na nově založené pražské univerzitě.
Renesanční astrologie
Velký rozvoj zaznamenala astrologie v období renesance.
Středověkou astrologii založenou na
zprostředkovaných překladech
klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době
obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů.
Významný byl zejména překlad hermetického korpusu od filosofa a
astrologa v medicejských službách Marsilia Ficina.Johannes
Müller, známý jako Regiomontanus, vytvořil v druhé polovině 15.
století nový systém výpočtu astrologických domů. Astrologií se v
té době zabývalo i několik papežů, později však katolická církev
astrologii opět potírala a pronásledovala. K významným
osobnostem zabývajících se astrologií té doby lze zařadit
francouzského astrologa Michela Nostradama, jehož známá
zakódovaná proroctví jsou předmětem výzkumů dodnes. Philippus
Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako
Paracelsus, se astrologií zabýval společně s alchymií a magií a
položil tak základy dnešnímu lékařství. Jeho současník Heinrich
Cornelius Agrippa von Nettesheim svým rozsáhlým dílem „De
occulta philosophia“ (O okultní filosofii) integroval tehdejší
hermetické poznání, včetně astrologie, do uceleného systému.
Astrologii a lékařství propojoval i významný renesanční
vzdělanec Gerolamo Cardano.
Astrologii se v renesanci věnovali i osobnosti, které se
proslavily zejména svými výsledky v oblasti astronomie, která se
na přelomu 16. a 17. století začala z astrologie vyčleňovat.
Významnými a úspěšnými astrology s řadou zajímavých
astrologických výsledků tak byli Galileo Galilei či v Praze
působící Tycho Brahe a Johannes Kepler. Astrologii studoval a
obhajoval ještě na počátku 18. století i fyzik Isaac Newton.
Astronomovi Edmundu Halleyovi, který proti Newtonově zálibě v
astrologii vystupoval, měl prý říci slavnou větu: „Já jsem ten
předmět studoval, pane Helley, ale vy ne.“
Dalších slavných let astrologie dočkala na přelomu 16. a 17.
století na českém území za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného
mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. Právě v té době u
pražského dvora působili Brahe a Kepler a do Prahy se sjížděli
astrologové z celé Evropy. V Čechách tak mimo jiné pobýval
významný anglický okultista a také astrolog John Dee. Období "rudolfinské
renesance" a "rosekruciánského osvícenství" v Čechách utnula r.
1620 Bitva na Bílé hoře a útěk rosekruciánského „Zimního krále“
Fridricha Falckého ze země.
Astrologie v době racionalismu
Od poloviny 17. století udržovalo západní astrologickou tradici
především hnutí rosekruciánů, jejichž úlohu udržovatele a
pokračovatele astrologických výzkumů později převzalo svobodné
zednářství. V ústraní pozornosti se tak soukromým astrologickým
výzkumům věnovali například Jacob Boehme, Emmanuel Swedenborg či
Johann Wolfgang von Goethe.
S astronomickými objevy nových transsaturnských planet a objektů
(Uran, Neptun, Pluto, asteroidy apod.) tato západní astrologická
tradice absorbovala nové podněty a četné astrologické výzkumy se
postupně snažily tyto nové objekty do předchozích astrologických
systémů zapracovat.
Astrologie ve 20. století
Lidové popularity dosáhla Západní astrologie ve 20. století
poté, co na konci předchozího století opustila uzavřené
společnosti zednářských lóží. Velkou zásluhu na tom mělo
teosofické hnutí Heleny Petrovny Blavatské, která ve svých
dílech spojila tradiční západní astrologickou doktrínu s prvky
indické filozofie a také s védskou astrologií. Z těchto
teosofických kořenů poté čerpala velká řada evropských a
severoamerických astrologů.
Neblahou roli sehrála astrologie po nástupu nacismu v Německu.
Je doloženo, že s astrology své činy konzultoval Adolf Hitler a
v elitních jednotkách SS se pěstovaly rituály černé magie.
Velký zájem o astrologické zkoumání i ze strany oficiálních
vědců přinesl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který
se pokusil tradiční astrologický aparát propojit s
psychologickými fenomény. Přestože řada astrologů jeho závěry
odmítá jako dezinterpretaci staré tradiční nauky, vznikl na
tomto poli rozsáhlý psychologicko-astrologický výzkum jak ze
strany psychologů, tak i astrologů. Bádání na pomezí psychologie
vedlo k tomu, že část astrologů opustila tradiční astrologická
východiska a založila několik různých psychologizujích
astrologických teorií revidující některá stará pojetí (Hamburská
astrologická škola, Humanistická a transpersonální astrologie,Kosmobiologie
apod.)
Ve druhé polovině 20. století proběhla řada studií, které si
vytkly za cíl potvrdit či vyvrátit astrologická východiska
statistickou metodou. U zrodu těchto experimentů stál zejména
francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin, jenž
největší rozruch způsobil publikací tzv. Martického efektu -
významných statistických odchylek v postavení Marsu v nativním
horoskopu významných sportovců v porovnání s běžnou populací. V
podobných výzkumech pokračoval i uznávaný psycholog Hans Eysenck.
Další psychologicko-statistické studie pak například potvrdily
souvislost mezi introverzí a extraverzí s astrologickými vlivy
Starunu a Marsu, či emoční labilitou u lidí narozených se
Sluncem v tzv. vodních znameních. Jiné podobné studie však
podobné statisticky významné korelace mezi astrologickými a
psychologickými fenomény nepotvrdily a jsou předmětem odborných
disputací dodnes.
Astrologie prožila ve 20. století velký nárůst zájmu laické
veřejnosti a to jak díky rozvoji masových sdělovacích prostředků
(tisk, rozhlas, televize, internet apod.), tak i rozvoji
informačních technologií, které umožňují ve velmi krátké době
sestavit jakýkoliv horoskop s velkou přesností. Západní
astrologie se rozvíjí nejen na evropském kontinentu, ale díky
silné zednářské a pseudorosekruciánské esoterické tradici také v
USA. Tento „astrologický boom“ také podpořilo hnutí New Age,
které starou západní tradici (často velmi násilně a protichůdně)
propojilo s mnoha orientálními, indiánskými a pohanskými
astrologickými systémy a vytvořilo poněkud nepřehlednou změť
astrologického symbolismu a interpretačních metod. Velký nárůst
zájmu o astrologii také vedl k její profanaci a častému
mediálnímu zbulvarizování původních astrologických nauk
PaMel
Použitý zdroj Wikipidie
|